Dvě jsou více než jedna
Galerie Entrance / Praha 02.08. – 02.09.2018
Filip Šenk / Lidové Noviny
Balancování nad propastí
Galerie Entrance, sídlící v historické oranžerii břevnovského kláštera, připravila cyklus výstav zaměřených na umělce a umělkyně, kteří působí na vysokých uměleckých školách. V letošním roce zde už například byly výstavy Barbory Klímové a Matěje Smetany (FaVU VUT) či Jiřího Havlíčka (FU OU). Na ně navazuje dvojvýstava Roberta Šalandy (1976) a Lukáše Machalického (1984), kteří na AVU vedou Ateliér malby I.
Výstava postrádá snadno čitelný výstavní koncept či přímo záměr, a tak její název Dvě jsou víc než jedna lze číst také ironicky, tedy jako lákadlo akčního nákupu: dvě výstavy v jednom. Naštěstí je věc komplikovanější. Oba umělci působí už dlouhé roky spolu (založili a vedou Galerii SPZ od roku 2011) a vedle sebe (až toto je první společná výstava). Nabízí se označit vystavení dvou autorů bez snahy o propojení za intelektuální lenost, ovšem myslím, že zvolená forma je oprávněná, protože zobrazuje skutečný stav. Spojitosti dává sdílené myšlení, blízká obeznámenost s tvorbou druhého, nejsou výsledkem programové teoretické diskuze (a text Terezy Jindrové k výstavě může diváka na některé přivést).
U malíře Roberta Šalandy je dobrým zvykem balancovat nad propastí: vytváří díla s vzezřením prázdnoty, nahodilosti, někdy snad i pouhé rozmařilosti. Je to přitom hra s povrchem ať už plátna nebo celkového pochopení malby. Na plátnech jsou nalepeny barevné papíry, buď ve tvaru vystřižených znaků, které autor dlouhodobě používá (klíčová dírka, nula, boty), aby ukazoval jejich sémantické selhávání, anebo prostě celé plochy. Může v tom být opět cítit úsměšek: i tohle splňuje formální definici malby, protože jsou to barevné skvrny na plátně. Aby ironizování malby nebylo málo, ještě je třeba vzít v potaz také fakt, že obrazy na výstavě nejsou trvalé. Zdůrazněn je pokusný charakter vytvořeného díla do té míry, že když jsem do galerie přišel, malíř zrovna některé kusy papírů, které vlivem veder z pláten spadaly na podlahu, lepil zpět.
Robert Šalanda s čitelným nadšením vyhledává přesně takové napětí obrazu dané jeho na odiv stavěnou banalitou a odtažitostí vysokého umění (či kontextem galerie). Hra s banálním povrchem je prostředkem napadání vlastní malířovi jistoty, že malba jako vážné vysoké umění má živou přítomnost díky osvědčené schopnosti sdílet hloubku myšlení. Zde má podobu dialogu malíře se sebou samým, v němž může autor ironizovat předpoklady i podobu malby, ale dělá to jen proto, aby z toho vzešel další obraz, který potvrzuje smysluplnost malby myšlenkovou břitkostí. Potíží může být, že ledabylost přesvědčivě budí dojem nepřístupných soukromých vtipů.
Ledabylost jako zdůrazněná chyba je jedním ze spojujících motivů tvorby Šalandy a Machalického. Velké sirky, precizně vyrobené objekty, jsou instalovány do děr zdí galerie za pomoci hrubých kusů dřeva nebo jen tak. Lukáš Machalický většinou nevystavuje samostatné sochy či objekty, buduje spíše atmosféru daného prostoru, kterou spoluvytváří jeho díla. Na výstavě to připomíná ke zdi galerie kolmo vytrčený obraz, kde pod sklem je přímá připomínka poslední autorovy instalace z vídeňské galerie New Jörg (2018). Aby nevyzněla taková připomínka sebestředně, stačí ji znásobit: je to poměrně zábavná hra, když výňatek z vídeňské výstavy dále odkazuje na předchozí autorovu výstavu v MeetFactory (2017).
Objekty Lukáše Machalického si může divák spojovat s typickými díly amerického pop-artového sochaře Claese Oldenburga (1929), kdy předměty každodenního užívání jsou v sochách převedeny do obrovského měřítka a stávají se výrazným bodem městské krajiny. Zdá se mi, že Machalického záměrem není vytvářet situace, které přináší takovou nejistotu či nepatřičnost. Buduje prostředí, které vedle nálady nese i další rozvahu třeba o tom, kdy se z něčeho všedního stává umění (řešenou od Duchampa už sto let), anebo kde je hranice sochy a prostředí, architektury. Blízkost s myšlením Šalandy je v tom myslím patrná, byť se mi zdá, že Machalického ironie není tak přímá a ostře vyhraněná, což přičítám jeho zaměření na k metafyzice tíhnoucí motivy rovnováhy a uspořádání celku s protichůdnými jevy.
Možný závěr je v tom, že oba přes záměrnou banalitu výrazu mají důvěru ve smysl a sílu umění bez programové účelovosti či přímo společenské upotřebitelnosti, aniž by tím vznikal nějaký uzavřený svět krasoduchů. Požitek z výstavy nejsou předkládané formy, ale důvtip a radost z otevřeného a netriviálního myšlení.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nadějná kompozice
Galerie Vyšehrad / Praha 09.06. - 23.07.2017
Filip Šenk / Lidové Noviny
Nejednoznačná jednoduchost
Malíř Robert Šalanda (1976), od loňského roku vedoucí pedagog Ateliéru malířství I pražské AVU, vystavuje své poslední abstraktní obrazy v galerii Vyšehrad. Sází na přímost a jednoduchost, ovšem málokterá díla zkomplikovala dějiny moderního malířství jako právě taková.
Hned při vstupu na výstavu divák zaznamená na stěně pověšený drobný text. Není to klasický úvodní text výstavy, o malíři samotném se v něm nic nepíše, přesto podává návod na přiblížení se k vystaveným abstraktním obrazům. Drobná literární črta napsaná přímo Robertem Šalandou sleduje postavu, vyčkávající na dokonalé uspořádání věcí v regálech jakéhosi obchodu. Je to úsměvná scéna bláznivce, doufajícího v prchavé momenty stavu vyváženosti věcí kolem něj v dokonale banálním prostředí. A mohlo by se zdát, že vysvětlení obrazů na výstavě je proto zcela jednoznačné: smyslem je v prostoru galerie navodit obdobnou situaci. Přinejmenším je to podle názvu výstavy Nadějná kompozice.
Obrazy nevychází z přísně určeného racionalistického základu. Očekává se intuitivní posouzení, které bude (nebo nebude) odrážet empatii k intuici malíře. Co se zde však poměrně jasně vyjevuje, je základní a často opomíjený paradox posuzování malby. Shrnout se dá tak, že spíše než o samotném fyzickém objektu, tedy barevných skvrnách na plátně, se většinou nad malbami hovoří o dojmech či v lepším případě o proudu myšlenek, který v divákovi daný obraz vyvolal. Těžko se také oboje rozlišuje, ale občas stojí za to si tento rozdíl připomenout, zvláště u výstavy, která v názvu zdůrazňuje upořádání barev na plátně.
Obrazy sice nejsou spletité, ovšem staví na rozkladu řádu, který zůstává patrný třeba v opakovaně se vyskytujících stejných tvarech. Ty budí dojem, že Robert Šalanda používá vlastní znakový systém, kterým se snaží něco sdělit, vyprávět. Při sebevětší snaze rozklíčovat význam znaků se ale pozorovatel nedostane dál než za neurčitý pocit, že tu nějaký jazyk vůbec je. Opakující se tvary vychází z tvarů klíčových dírek a nejsou soukromým jazykem, ale prostředkem ohledávání malby. Lze sice vzít v potaz symbolický význam klíčové dírky a stavět příběh obrazů kolem něj, ovšem to by byla spíše známka zoufalého chytání se srozumitelného stébla symbolů kolem obrazů, a ne ponoření se do neznáma obrazů, protože ztvárněné klíčové dírky nenabízí a ani v náznaku nezprostředkovávají omezený pohled někam do skrytého prostoru. Nejsou to klíčové dírky, nýbrž abstraktní tvary malby.
Kurátor výstavy Petr Vaňous v této souvislosti hovoří o vyprázdněné naraci. Tento termín se používá především ve filmové teorii a znamená nezájem o příběh, ne-li přímo nedůvěru ve schopnosti příběhu něco sdělit. V případě výstavy Roberta Šalandy se mi však zdá příhodnější nehledat jistotu v přenášení obrazových konceptů, ale spouštět se k samotným obrazům, byť pochopitelně opět jen dalšími slovy a koncepty. Smysl to má proto, že přes stohy stran, pokoušejících se osvětlit co a proč zakládá kvalitu obrazu, to stále není jasné. Nastudovat poučky o kompozičních pravidlech nestačí, to by znamenalo, že pro dobrý obraz stačí pouhý dril v mechanickém převodu daných pravidel na plátno.
Obrazy Roberta Šalandy v tomto hrají dvojí hru, když záměrně zpochybňují vlastní výlučnost a elitářskou povahu obrazu vysokého umění banální kompozicí a až sarkastickým používáním prázdného znaku. Tím vedou diváka k závěru, že tu není nic než obraz, jen uspořádané barvy na plátně. Současně přitom zachovávají obrazovou chytrost a malířskou dovednost. Ve výsledku to znamená nebezpečné balancování mezi skutečnou vyprázdněností obrazu, kdy zkrátka dílo není ničím jiným než sofistikovanou dekorací, a ironickým znázorněním této vyprázdněnosti, v níž je obraz reflexí daného stavu. Jinými slovy je náročné udržet to, aby obraz zůstával obrazem, upoutal oko v současném všeobecně cynickém postoji k obrazům a nemusel se u toho tvářit jako spása světa. Společnost je neustále manipulována hrubostí a primitivností všudypřítomných vlastních obrazů. Díla Roberta Šalandy patří do okruhu obrazů, na které dívání se neotravuje ani nevydírá, ale zve k myšlení.
Pozoruhodné je třeba to, že ačkoli jsou Šalandovy obrazy abstraktní, mají svůj původ ve skutečném světě. Jeden z vlivných příspěvků avantgardy k ustavování abstrakce v malbě přednesl v roce 1916 holandský malíř Theo van Doesburg, zastávající názor, že abstraktní umění má základ ve skutečnosti. Demonstroval to na sekvenci obrazů krávy, na nichž se realistické znázornění zvířete postupně mění v rozpojitou skladbu barevných čtverců a obdélníků. Skutečnost v tom zobrazena je i není. K van Doesburgovu vizuálnímu argumentu se Robert Šalanda přímo neodkazuje, viděnou skutečnost nepřevádí na základní geometrické formy, nicméně důležité je spojení abstraktního obrazu a každodenní reality. Vtip je především v obrazové úvaze, při které se něco stává ničím jen tím, že je to přeneseno na plátno. Není to úplné nic, je to uspořádání barevných skvrn na plátně. To nesleduje objektivní kritéria harmonie, vyváženosti, ale smysluplnosti, vedoucí k netriviálnímu dívání a myšlení.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nadějná kompozice
Galerie Vyšehrad / Praha 09.06. - 23.07.2017
Petr Vaňous
Nadějná kompozice jako nejapná metafora
Poslední tvorbu Roberta Šalandy charakterizuje aspekt tzv. vyprázdněné narace. Konstituce obrazu vzniká redukcí. Autor nejprve precizuje a posléze separuje několik znaků navázaných na pomyslnou osu vyprávění (např. motiv klíčové dírky), které potom rozvíjí a různě variuje tak, aby určité situace sice zpřítomnil, ale aby jejich sdělnost zůstala nepropojena a tedy zastřena. Oproti předcházející fázi, kdy byl obraz doslova „vysušen“ do podoby plakátově grafických kompozic, je nyní
u autora opět patrný návrat k barvě a „malování“, rozuměj k malířské propracovanosti a rozvrhu plochy.
Název výstavy Nadějná kompozice zavání nejapnou metaforou. Co je nadějné, je spojeno s očekáváním, tedy se splněním jakýchsi předpokladů, které jsou schopny nás v očekávání uspokojit. Jenomže tento stav je výrazem dynamického procesu přibližování se ke skladbě – kompozici, jež je nadějná, tzn., že neustále generuje, pomyslně i prakticky, další fáze, které prohlubují samotnou nadějnost, že bude, jednou – někdy, vytvořena dokonalá kompozice coby očekávaný cíl. Ve skutečnosti ale naděje není nikdy ničím, co by bylo realizováno jednou pro vždy, není setrvalým stavem, kterého je dosaženo, nýbrž je neustálým procesem přibližování se či pohybu, který sám má parametry určité cesty a tedy formy vyprávění. Název výstavy v sobě tají rozpor. Je v něm evokováno cosi, co se tváří jako příběh, který ale nemá ani stanovitelný začátek ani pointu, nýbrž je stavem permanentní průběžnosti, podobně jako voda protéká na jednom místě korytem řeky. Je to příběh nebo není?
Robert Šalanda uvádí v jednom svém textu, že příběh je pro něj „popis metody“. Metoda tedy vyvazuje tvorbu z jakékoliv personalizace a usazuje ji do prostoru všeobecně sdíleného experimentu, v kterém je prověřován samotný konstrukt obrazové narace; jedná se o reflexi jazyka. S narativy, coby elementy vyprávění, je tu potom manipulováno ve směru de-konstrukce, de-kontextualizace a postprodukce. V rámci pracovní metody může, v aktu redukce, „svět“ odpovídat „příběhu“. Už Ludwig Wittgenstein byl přesvědčen o tom, že „svět tvoří fakta v logickém prostoru“. Logickým prostorem, který je v rámci pracovní metody konstruován, může být stanoven například půdorys detektivního příběhu. Každý detektiv, aby vyřešil svůj případ, pracuje s elementárními fakty, které redukuje na logické vazby. Tím ověřuje své předpoklady, zužuje okruh potencionálních viníků a míří k odhalení pachatele.
Co však nastane, když zmizí aktéři příběhu, jednatelé, kteří chronologicky a kauzálně rozvíjejí děj? A co se stane, když navíc obrazové situace pracují s iluzivním a věcným odhmotněním a kombinují pouhý přísně důkladný výběr znaků? Šalanda tu metodicky racionalizuje momenty, kdy je smysl scén demontován a kdy narace opakuje, byť ve variantách, zaseknutou sekvenci, která se k ničemu neváže, je vyjmuta ze světa významu (z logického prostoru) a stává se výrazem jazykové hry, v které je rozkládán a reflektován sám vizuální jazyk. Co zůstává, je čistota obrazu (kompozice), který zpřítomňuje parodii faktů na základě obnažení metodických postupů, schémat a strategií. Ty měly směřovat k definici smyslu na základě falzifikace faktů, jež však z povahy věci ověřit nelze, neboť použité obrazové znaky jsou autorem již od počátku založeny jako sebe-parodické. V tomto směru se Šalandovy současné obrazy podobají některým Borgesovým povídkám (viz například citace z povídky Zahrada, v které se cestičky rozvětvují: „Čas je skrytá příčina, která si nepřeje být označena pravým jménem. Možná, že nejvýmluvnější způsob, jak upozornit na nějaké slovo, je neustále toto slovo vynechávat, vypomáhat si nejapnými metaforami a zcela zřejmými opisnými tvary.“).
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pasivní pachatel
Galerie Futura / Praha 21.06. - 11.09.2016
Karina Kottová
Stravuji se zejména v restauracích, kam nikdo nechodí.
V přímořských letoviscích mimo sezónu lze najít řadu takových
míst, kde je jídlo sice předražené a podprůměrné, ale z horizontu
alespoň v tomto ročním období mizí hordy opalujících se těl. Čtyři
starci popíjejí už několikátou kávu. Proč nepijí víno? Jejich jazyk zní
tak povědomě, a přesto mu nerozumím. Člověk by měl znát alespoň
pět základních světových jazyků, aby se všude necítil jako Američan
z (evropského) východu.
Nejsem součástí generace Y, a přesto potřeba rozklikávat algoritmicky
generované informace přerušuje tok mých myšlenek. Píšu
a zároveň čtu. Vlastně víc čtu. Nečtu. Jen bloumám informačním
pralesem. Kéž by se někde mezi větvovím objevila postava - ženy.
Na tohle už jsem dlouho nemyslel.
Musí příběh vždy vyvrcholit násilím? Myslíte si, že tu
ještě před chvílí rezonoval zvuk skla rozbitého o šedou betonovou
podlahu? Že někdo utíkal? Že se stalo něco velkého? Někdo triumfoval,
a někdo jiný zmizel. Někdo se bál. Někdo šel za svým cílem. Relativně
soustředěně. Ach, jak plytké. Jako refrén populární písně. I love
you, love me too. Čtyři vraždy stačí, a jeden pohřeb. Tančím do rytmu
hloupých scénářů. Kdy jsem naposledy četl opravdu dobrou knihu?
I can’t live, with or without you. Ano, ještě jeden remake ohrané
klasiky a půjdu spát. Ještě není ani devět večer. Ale v těchto místech
se mimo sezónu stmívá brzo. Ještě kapku vína a snad se mi
o jedenácté nerozšíří zorničky a nedostanu zase chuť vkrádat se do
nočního života. Když jsem byl malý, měl jsem sošku slona z Indie.
Byla potažená podivným zeleným materiálem, ve kterém byla zasazena
malá zrcátka a červené a zlaté korálky. Pevně jsem věřil, že mě
uzdraví. Třímal jsem ji v ruce, když jsem měl horečku. Ani už nevím,
kam se poděla.
Myslíte si, že teď propadnu večerní melancholii
a budu vám dál trapně vyprávět o svém životě? Jako by takový
příběh neměl každý. U každého doma byl někdy slyšet zvuk skla
tříštícího se o podlahu. Záleží jenom, jak daleko to zašlo. Staříci si
objednali vodu z kohoutku. Smějí se. Možná nemají peníze a tohle
smutné místo jim něco připomíná. Víno je tu drahé a nestojí za řeč.
Požádali o účet. Byl to poslední stůl, u kterého ještě někdo seděl.
Chci totiž – . Nemám – . Mám rád – . Kdo by si nepřál velký příběh.
Že někdo opravdu miloval, ničil, dobýval. Zabil? Ale přátelé, nebuďme
příliš sentimentální. Jde spíš o peníze. Nebo o ego. V posledku
na sebe chci především upozornit. Nic se nestalo, vážně. O ničem
nevím. Já to nebyl. Mám právo nevypovídat. Nic jsem neviděl! Už mě
nechte. Nikam to nevede.
Povím vám ještě jeden příběh. Je o krajině. Příslušníci kmene Wintu
nerozlišovali části svého těla na levou a pravou, ale určovali je podle světových
stran. To se přirozeně měnilo vzhledem k aktuální orientaci jejich těla vůči
okolí. „Levá“ ruka byla jednou východní a podruhé západní, podle toho, kterým
směrem člověk zrovna šel, nebo kam byl obrácen. Nikdy nebyla levá. Levou rukou
lze leda tak rozbít skleničku. Zato východní ruka cítí přítomnost všeho, co
jde od jejího konce tímto směrem. Kruh se uzavírá, teprve když dojde k západní
ruce a k tomu, co je mezi oběma rukama. Nemyslete si, že teď budu filozofovat.
Počkám, až číšník smete rozbité sklo, požádám o účet a nechám kvůli
té škodě větší spropitné. Možná mě později večer přejde únava. Vůbec nic se
přece nestalo. A skvrny od vína jdou v dnešní době vyprat...
...Love me too.
Passive Perperator
Futura gallery / Prague 21.06. - 11.09.2016
Karina Kottová
I eat especially at restaurants where nobody goes. You can find a number of
such places at off-season seaside resorts, where the food is overpriced and
substandard, yet at least the swarms of sunbathing bodies disappear from the
horizon at this time of the year. Four old men are drinking an umpteenth cup
of coffee. Why aren’t they drinking wine? Their language sounds so familiar,
yet I don’t understand it. One should know at least five most common world
languages, not to feel everywhere like an “American from the (European) East”.
I am not part of the Y generation, yet the urge to make a click on information
generated via algorithm keeps interrupting the stream of my thoughts. I am
writing and reading at the same time. Reading more in fact. Not reading. Just
roaming through an information rainforest. I wish a figure appeared somewhere
among the foliage. Of a woman. Haven’t given it a thought for a long time.
Must a story always have a violent climax? Do you think that
a sound of glass broken against the gray concrete floor reverberated here still
a while ago? That somebody was running away? That something great happened?
Someone triumphed, and someone else disappeared? Somebody was
scared? Someone pursued his goal in quite a focused manner. Oh, how shallow.
Like a pop song chorus: I love you, love me too. Four murders are enough,
and one funeral. I am dancing in the rhythm of stupid scenarios. When was it
that I last read a really good book?
I can’t live, with or without you. Yes, one more remake of worn out classics and
I’ll go to bed. Not nine pm yet. But it’s getting dark early in these off-season
places. One more drop of wine and hopefully my pupils will not widen by eleven
and I won’t feel like sneaking into nightlife. When I was a little boy I had
an elephant statue from India. It was covered in a strange green material in
which little mirror pieces and red and gold beads were set. I sincerely believed
it would heal me. I clutched it firmly in my hand when I had fever. I don’t know
where it disappeared.
Do you think that now I’ll surrender to an evening melancholy
and continue this painful style of giving an account of my life? As if everybody
didn’t have such a story to tell. In each home one could sometimes hear the
sound of dropped glass shattering on the floor. The point is how far this all
went. The old guys ordered tap water. They are laughing. Maybe they are out of
money and this desolate place reminds them of something. Wine is expensive
here and nothing special. They asked for the bill. It was the last table where
some people were still sitting.
As I want – . I don’t have – . I like – . Everybody wants to have a great story.
Telling that someone truly loved, destroyed, conquered. Killed? But friends,
let’s not be too sentimental. It’s money rather what it’s all about. Or one’s ego.
Lately I’ve mainly tried to draw attention to myself. Nothing happened, really.
Nothing I know about. It wasn’t me. I have the right to silence. I saw nothing!
Leave me alone. There’s no point.
I’ll tell you yet another story. It’s about landscape. Members of the Wintu
tribe didn’t distinguish between left and right side of their bodies, but determined
these according to cardinal points. That changed naturally according to the instantaneous
direction of their body in space. Thus their “left” hand was once the Eastern and later
the Western hand, according to the direction they just walked or stood. It was never the
left hand. You can just about break glass with your left hand. But an Eastern hand feels the
presence of everything going from its end in that direction. The circle is closing only when
it arrives to the Western hand along what is between both hands. Do not think I am going
to philosophize now. I shall wait till the waiter has swept away the broken glass; I’ll ask
for my bill and leave a higher tip because of this damage. I may stop feeling tired later on.
Nothing at all happened. And wine can be washed out nowadays... ...Love me too.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Já jsem ti to říkal
Galerie Pavilon / Praha 06.11. - 30.12.2015
Jiří Machalický
Prostory a struktury, klišé a archetypy
Robert Šalanda pracuje ve svých obrazech i kresbách s úspornými výrazovými prostředky, co nejjednoduššími a přesně určenými vztahy. Mění a posouvá obsahové souvislosti, co se zdá nepodstatné, může nabýt na důležitosti a naopak. V obrazech vytváří napětí mezi rozmanitými strukturami a jasně členěným prostorem a plochou. Uplatňuje klasické techniky i netradiční postupy. Pracuje se šablonami a spreji, s rytmem opakovaných motivů, s vnějším i vnitřním prostorem, s prostorovou iluzí. Střídá čistě abstraktní kompozice se zjednodušenými realistickými motivy. Někdy si ověřuje nosnost svých témat v řadách variací, v nichž proměňuje poměry mezi tvary a barevnými odstíny a zároveň mezi jednotlivými významovými rovinami. Motivy vytržené z původních souvislostí spojuje s archetypálními tvary, které se mohou objevit i v tvorbě dalších umělců. Do svých obrazů začleňuje běžné předměty, jejichž formu co nejvýrazněji redukuje a které najednou spatříme novýma očima. Do jeho malby se promítá citlivé vnímání všedních situací, vztah mezi technickou civilizací a přírodou, mezi člověkem a jeho prostředím.
Šalanda kombinuje grafické prvky s výraznými gesty. Zamýšlí se nad klišé, nad jejich nadužíváním vyprázdněnými významy. Zajímají ho okamžiky na rozhraní mezi ironií, absurditou, humorem a vážností. Směřuje nejen k zobecnění konkrétních situací, ale zabývá se i konkretizací obecných principů. Vychází z toho, že nikdy nespatříme všechno najednou, že vždycky vnímáme jen určitý výřez skutečnosti. Přemýšlí nad tím, jak se může měnit význam motivů a jak se zdánlivě nepodstatný detail stane nepostradatelným či dokonce zásadním. Oslovuje nás prostřednictvím srozumitelných symbolů, které však nechává v nezvyklých spojeních, aby nás přiměl k zamyšlení, k rozvíjení představivosti a k vybočení ze zaběhnutých kolejí.
Robert Šalanda patří k umělcům, kteří se pohybují na rozhraní různých tvůrčích oblastí. Ve výtvarném vyjádření využívá principy uplatňované ve filmové tvorbě, kdy je potlačen děj a zároveň zdůrazněno vizuální působení a forma. Citáty převzaté z médií vřazuje do kompozic, které k nim významově patří. Pečlivě promýšlí koncepce svých výstav, nic neponechává náhodě a přitom využívá a respektuje charakter daného prostoru. Ve střídmě rozvržených instalacích se snaží neodvádět pozornost od obrazů, kreseb či objektů, ale naopak podporuje jejich vyznění. Dosahuje v nich různorodých forem, pracuje s přesně volenou konstrukcí, výrazným gestem, proměnlivou strukturou a jednoduchou linkou. Řadí je v přesně určeném rytmu, vycházejícím ze zvolených témat, aby zdůraznil jejich působení v rámci logicky utvářených celků.
I told you so
Galerie Pavilon / Praha 06.11. - 30.12.2015
Jiří Machalický
Spaces and structures, clichés and archetypes
Robert Šalanda’s paintings and drawings work with an economy of expression and precisely-defined relations that are as straightforward as possible. He alters and shifts content and context, where the seemingly inessential can become vital and vice-versa. In his paintings he creates a tension between a variety of structures and clearly-ordered spaces and surfaces. He applies both classic techniques and novel approaches, working with templates and spray paint, rhythmically repeated motifs, inner and outer space, and the illusion of depth. He alternates between purely abstract compositions and simplified realistic motifs. Sometimes he tries out his subjects in series of variations where he changes the relations between forms and colours, and between individual layers of meaning. He combines motifs removed from their original contexts with archetypal forms that may also appear in work by other artists. He incorporates ordinary objects into his paintings, reducing their form as much as possible, so that we suddenly see them through new eyes. His paintings reflect a sensitive perception of everyday situations, the relations between technological civilisation and nature, and between man and his environment.
Šalanda combines graphic elements with powerful gestures. He thinks about clichés, about their overuse, about depleted meanings. He is interested in moments on the boundary between irony, absurdity, humour and gravity. He generalises specific situations, but also makes general principles specific. He works on the basis that we never see everything in its entirety, but only a segment of reality. He thinks about how the meaning of motifs can change, and how a seemingly trivial detail can become indispensable, even fundamental. He speaks to us through symbols which, while legible, are placed in unusual combinations, forcing us to think, to use our imaginations and turn away from the familiar.
Robert Šalanda is one of those artists who operates on the intersection between various creative fields. In his visual expressiveness he uses principles applied in film, where narrative is muted in favour of visual effect and form. He incorporates quotations taken from the media in compositions where there is an affinity of meaning. His exhibitions are carefully planned, leaving nothing to chance, and he makes use of the character of each exhibition space. In his simple installations there is nothing to divert our attention from his paintings, drawings and objects, and this adds to their power. He applies a variety of forms, working with an exactly selected construction, an expressive gesture, a variable structure and a simple line. He orders his works with a particular rhythm based on the themes he has chosen, in order to emphasise their effect as part of the whole.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poklady
Galerie Entrance/ Praha 28.5. - 22.6.2014
Karina Pfeiffer Kottová
Lidskou přirozeností, nebo přinejmenším zvyklostí, kterou jsme si za staletí vypěstovali, je tak či onak se vztahovat nejen k oficiální historii, ale také k osobním vzpomínkám zhmotněným skrze suvenýry z cesty životem. Snad každý má pár takových kousků rozestavěných na knihovně, nebo uložených v krabici pod postelí. Kam ale skladovat životní moudra, která cestou nasbíráme? Deníky a památníky možná ještě zažijí svůj comeback, ale doba tabletů jim již toliko neholduje, leda že se zrovna nacházíme příliš daleko od civilizace a zdrojů napájení. Novou studnicí pro babskou moudrost i životní filozofie všech hloubek a rozsahů se stává internet, kde lze na rozdíl od předávání rad u draní peří nebo balení sena své výplody sdílet s anonymními příjemci. Je všeobecně známo, že velká část digitální komunikace pramálo dbá na diakritiku a celkově úroveň svého jazyka a co se týče obsahu, stejně jako na digitální fotoaparát přirozeně pořídíme mnohem více snímků, než na film, do virtuální reality jsme schopni vypustit mnohem více slov, než na skutečný list papíru. Každý druhý je dnes Facebookovým filozofem a kdekdo zakládá webové stránky, kam vlastní nebo převzatá moudra shromažďuje. Vzhledem ke snadné reprodukovatelnosti a pozměnitelnosti těchto sdělení a snad i nekonkrétnosti jejich adresátů vznikají spojení, která mnohdy vyznějí úsměvně i žalostně, ale v druhém plánu až dojemně ztvárňují přetrvávající lidskou touhu překonávat všednost a dokonce i skrze tak efemérní médium, jako je internet, sdílet něco, co by mohlo být věčné, nebo univerzálně platné.
Robert Šalanda ve svém díle pracuje s pomyslnou databází složenou z abstrahovaných vizuálních či jazykových znaků. Zdrojem inspirace je mu celý arzenál digitálních obrazů i každodenních výjevů, od dopravních značek či oblíbených návrhů na tetování až po sémiotické analýzy písma. Příznačnou pro jeho práci je citace – jednou nalezený motiv se zpravidla znovu objevuje v dalších dílech v řadě nečekaných spojení a kontextů. Šalandův přístup charakterizují dvě polohy: jedna z nich je převážně intelektuální, založená na takřka vědecké práci se znakovým materiálem. Intuitivní složka se zde uplatňuje především v rámci zacházení se samotným médiem malby (a jejích občasných přesahů do třetího rozměru) a skrze často překvapivé či zdánlivě iracionální kombinace vizuálně-obsahových elementů, které ale v posledku budí dojem, že „náhodnost“ vznikla za pomoci matematického algoritmu. Druhou polohou je odlehčená stylizace založená na autorově obsesi pokleslou slovní i obrazovou kulturou, světem sportu, životních vtípků. Oba směry se ve výsledných realizacích organicky prolínají, přestože jeden zpravidla mírně převažuje. Šalandova minimalizovaná abstrakce se v duchu směje, její inteligence obdivuje (lidskou) jednoduchost. Otřepané vizuální prvky jsou poskládány do promyšlené, rytmizované kompozice, i pro ten nejbanálnější z nich je nalezeno správné místo.
Treasures
Galerie Entrance/ Praha 28.5. - 22.6.2014
Karina Pfeiffer Kottová
It is human nature – or at the very least a habit we have cultivated for centuries – to align ourselves one way or another not only with official history, but also with our personal memories, manifested in souvenirs from our journey through life. Almost everyone has a few such items on their shelves or in a box under the bed. But where can we keep the words of wisdom we collect on the way? Maybe one day diaries and notebooks will make a comeback, but the age of the tablet has little time for them, unless we happen to be too remote from civilisation and its plug sockets. The internet has become a new wellspring of wisdom and philosophising in all its breadth and depth, where in contrast with passing on advice while plucking feathers or baling hay we can now share our creations with anonymous beneficiaries. A large part of digital communication pays little heed to punctuation or the general standard of the language used, and as far as the content goes, just as we naturally take many more photographs with a digital camera than with film, we can release many more words into virtual reality than we would write down on a sheet of paper. Today every other person is a Facebook philosopher, and anyone can create a website for their own or borrowed pearls of wisdom. Given the ease of reproducing and modifying these messages, and perhaps also the indeterminateness of the recipients, this results in concoctions that are often ridiculous or pitiful, but they also rather movingly illustrate the enduring human desire to transcend the everyday and communicate something that could be eternally or universally valid, even in a medium as ephemeral as the internet.
In his art Robert Šalanda works with an imaginary database of abstract visual and linguistic symbols. His inspiration comes from an entire arsenal of digital images and everyday phenomena, from traffic signs to popular tattoo designs and semiotic analyses of text. Quotation is typical of his work – one found motif will usually appear in other works, in a number of unexpected constellations and contexts. Šalanda’s approach has two aspects. The first is primarily intellectual, based on his almost scientific work with symbols. Here intuition is mainly applied in the treatment of the medium of painting itself (occasionally extended into the third dimension), and through what are frequently surprising or seemingly irrational combinations of visual elements and content, but which ultimately give the impression that their “randomness” has been generated by some mathematical algorithm. The other aspect is a relaxed stylisation based on the artist’s obsession with lowbrow verbal and visual culture, and the world of sport, and jokes. Both aspects organically intersect in the resulting work, although generally one will tend to dominate. Šalanda’s minimalised abstraction hides a smile, and in its intelligence it admires (human) simplicity. Hackneyed visual elements are composed in precise rhythmical compositions that find the right place for even the most banal element.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Doporučuji
Galerie 35m2 / Praha 6.2. - 2.3.2014
Michal Pechouček
Obrazy Roberta Šalandy mohou působit jako tajné šifry. Divák si je přesto zapamatuje i bez rozkódování - pro jejich nezaměnitelnou formu. Šalandova malba důsledně naplňuje platné zákony plošnosti, promlouvá křiklavým a bezprostředním gestem, zároveň vědomě a kontrolovaně nabízí divákovi zážitek podobný návštěvě filmu. Právě rafinovaná filmovost, v dobrém smyslu vlezlá, je důležitou součástí myšlení tohoto autora. Šalanda obrazovou hloubku iluzivně nafukuje jednoduše čitelnými, ale účinnými triky a na druhou stranu schválně zplošťuje brutálně „počmáranou“ clonou. To může mít podobné, opticky skákavé účinky jako sledování záznamu pohyblivé, prostor zkreslující kamery nebo sekvence úvodních titulků. Autor pro námět těchto téměř abstraktních „filmů“ nechodí daleko. Předkládá děj nekončící a věčný – příběh o křehkosti a nejisté stabilitě malby samotné, o její efemérnosti a rozkladu malířských forem. Šalandova malba často vypadá jako pouhé reprodukované nebo adjustované vysílání tohoto vyprávění. Typická je pro jeho malbu jistá chladnokrevnost výrobního řádu s jakou se na ploše izolují konkrétní znaky. Horečnatost a blouznivost čistě autorské stopy se vyvažuje klidem logiky a mrazivou rozvahou. Zkrátka tento malířský případ, výrazný a zapamatovatelný, je plný kontrastů, zatmění a protimluv.
Aktuální výstava v Galerii 35M2 volně navazuje na nedávný společný projekt s Dušanem Zahoranským Slovo dalo slovo (Meet Factory Praha) - v nedávné době zřejmě nejzásadnější manifest současných podob vizuální poezie. Měl v sobě jako celek cosi vášnivě loveckého, protože se tu dávalo na odiv, že lze slova a věty chňapnout jako kořist a ukazovat jako vycpaninu. Šalanda v pytlačení v jazykovědném háji pokračuje dál, tentokrát na vlastní pěst. Název této výstavy se významově překrývá s vypíchnutým motivem v podobě zatržítka. Tvar tohoto grafického znaku koresponduje s jednoduchou motorikou, s výmluvným a expresivním pohybem končetiny, která se chápe, zmocňuje, nakopává. Opět v kořistnickém duchu, neboť gesto působí přímo na skutečnost. Znak zatržítka i emblematický nápis DOPORUČUJI má působit jako příkaz a upozorňovat na co myslet nebo ve jménu čeho a proč myslet. Tento způsob oživování obrazu vnitřním slovem nebo vzývání jako by měl vyvolat chtění, či snad dokonce teleporticky vyvolat děj na větší vzdálenost. Zároveň není vůbec jisté, zda li tato výzva k aktivitě bude vůbec vyslyšena. V obrazech Roberta Šalandy se totiž nijak nezakrývá lítost nad nevratným oddělením slov od věcí, nad skutečností, že slova se marnivě převlékají, protože už dávno ztratila svoji nahotu.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slovo dalo slovo: Robert Šalanda, Dušan Zahoranský
MeetFactory Gallery, Praha 12.9. - 27.10.2013
Karina Pfeiffer Kottová
Robert Šalanda (*1976) a Dušan Zahoranský (*1972) mají na současné české umělecké scéně jako individuální tvůrci jasné místo. Oba si vybudovali osobitý rukopis, který je v případě Zahoranského čitelný hlavně v trojrozměrných instalacích, zatímco Šalandově práci dominuje médium malby. Oběma autorům jsou ale vlastní také přesahy do dalších médií. Hlavním momentem, který byl inspirací pro představení této dvojice umělců na společné výstavě, je jejich zájem o slova, znaky a lingvistické jevy, které oba, každý svým způsobem, posouvají do vizuálních rovin. Jejich práce tak v určitých ohledech navazuje na tradici lettrismu či vizuální poezie, která v českém prostředí rezonovala zejména v šedesátých letech minulého století.
Kromě zájmu o osamocení znaku a zkoumání jeho vizuálně-tvarových vlastností se do práce Zahoranského a Šalandy dostává poněkud transformovaná poetičnost, spojená s někdy až banálními sděleními současnosti. Dalším zdrojem inspirace je prostředí města plné textů i vizuálních odkazů, jejichž význam má zpravidla daleko od neutrality. Člověk přesouvající se dnešními městy nebo dokonce i krajinou, která je obklopuje a propojuje, jako by listoval v knize firemních log a (politizovaných, komercionalizovaných) sdělení, prodíral se houštinou zkomolených a skrytě i očividně manipulativních znakových systémů.
Pro současnou práci obou umělců je charakteristický ještě hlubší zájem o lingvistická zkoumání a osvojování si různých takřka vědeckých praktik, které ale ústí do esteticky bohaté realizace. Práci obou autorů je společný humor i jistá dávka ironie a lehkosti, se kterou s danými problematikami zacházejí. Slova, znaky, barvy a tvary se ocitají v často překvapivých situacích, které angažují divákovu představivost na verbální i čistě emocionální rovině.
Výstava Slovo dalo slovo je sama o sobě jakousi formou vizuální poezie přenesené do aktuálního kontextu. Oba autoři vytvořili pro výstavu nová díla, která reagují nejen na jejich současné uvažování o zmíněných tématech, ale také na daný prostor a společné diskuse vzniklé z tohoto výstavně poněkud překvapivého spojení - jedná se o první kolaborativní projekt těchto umělců. Skladba výstavy, podpořená architektonickými zásahy Jana Pfeiffera, by chtěla divákovi předestřít jakýsi nelineární příběh posunutých významů a možností číst mezi řádky, stejně jako silný vizuální zážitek. Divák se zde stává aktivním spolutvůrcem, chybějícím slovem ve větě. Projekt by měl ukázat, že spojení vizuálního umění a jazykovědy, vzájemná inspirace a ovlivnění je stále aktuální a přináší nové výzvy spojené s posuny v obou oblastech.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Černý pasažér
Galerie 207 / Radim Langer / 2012
Anonymita, hrdinové patosu a absurdita na jazyku (čili malířův ideologický základ)
Malba, jejíž označení by mohlo znít: ideologie čisté barvy a znaku. Malba, která se současně takovému označení chce vysmeknout. Malba směřující k trojrozměrnosti, k vystoupení z plošného zajetí; nebo například a naopak: fotografie, která se podřizuje pravidlům malby, fotografie jako inscenace malířského myšlení. Tak by mohla znít obecná a počáteční motta k práci Roberta Šalandy.
Umělecké strategie, které notně využívají k tlumočení reality (ve své vnitřní podstatě sevřené jazykem) elementárních archetypů a tvarosloví, pocházejí z modernistických snah o výtvarnou redukci, o vyjádření složitého jednoduchým; či jednoduchého ještě jednodušším. Umělecký názor má být napříště vyztužen umělcovými gesty a umělcovým chápáním jazyka (často jazyka samotných gest). Jazyk, jímž umělec, a na tomto místě malíř, promlouvá, je brán již poměrně automaticky jako zástupce verbálních vysvětlení. Tak zvaná (možná až příliš zažitá) „univerzalita malířského média“ spočívá v možnosti elementárními prostředky promlouvat o světě, případně o rozporech v něm. Zdánlivě chybějící slova jsme přesto nuceni dříve či později vyvolat z nitra svých asociací před obrazem.
Šalandova tématická pozornost se často týká vysloveně nudné každodenní estetiky (např. červené lavičky, zábradlí), nebo se naopak blíží strohé analýze či reprodukční ironizaci jazyka médií a televizních komentátorů. Agresivitu jazykových hesel či heroických symbolů navíc umocňuje červeno-černá barevnost na papírovém podkladě a „plakátová“ plošnost. Jindy Šalanda tematizuje povahu, a to zejména sportovního, pseudo-hrdinství (například „Jim Helson volí kreativní stopu“ je naprosto nudný slogan bílého fontu na černém pozadí).
Šalandova výstava v Galerii 207 otevírá trochu jiný pohled na jeho dosavadní tvorbu. Obraz (jak autor sám říká: „obraz jako mazanice“) zde plní téměř funkci pozadí (dalšího plánu) pro precizní a jednoducý objekt. Malba se zdá do jisté míry „promlouvat“ podobně jako to činí plakáty. Pojmenovává znak (Černý pasažér - lyžař v temné krajině: papírový tisk připevněný na dřevěné konstrukci, objekt před obrazem) a usvědčuje se ze své estetické obklíčenosti. Šalandou požadovaná „mazanize“ je nakonec velmi estetické a malířsky šikovně pomalované plátno s textem. Spojuje zde několik tématických cest, kterými kráčel i v minulých letech: zájem o trojrozměrné chápání obrazu, spojení textu a obrazu, ironizace emocionálně patetických malířských výrazů. Autor sám často používá termín „anonymní abstrakce“. Anonymita pro umění (malbu) může znamenat neschopnost vyslovit vlastní názor, začlenění do homogenity a zdánlivé nadvlády konvenčních a povrchních proudů myšlení. Šalanda ji zkoumá jak z pohledu malířské formy, tak z pohledu jazyka, v němž je uvězněna (jiný obraz s písmem: Krajinka, Baráky).
Určité estetické sevření je pro malbu vždy nevyhnutelné. Šalandova poslední výstava možná ukazuje, že lze v určitém bodě těmto sevřením nepodlehnout zcela. A sice v bodě jejich vědomého uchopení a přivlastnění s případnou absurditou na jazyku.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Exhibition HangART-7 Edition 18/Ein Tanz, Salzburg 2011
Elisa Garzón
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
REVOLVER REVUE č.83/2011 Obrazy a jiné práce : Robert Šalanda / Petr Vaňous
Jaké ambice vás přivedly ke studiu na pražskou AVU?
Vzpomínám si na přirozenou soutěživost, se kterou jsme se na střední škole (SUPŠ Uherské Hradiště), mezi několika kamarády navzájem hecovali. Ambice hlásit se na AVU už byla vlastně samozřejmost, nad kterou jsem nepřemýšlel.
Co vás nejvíce formovalo v nalezení vlastního názoru na umění? Jaké byly vaše umělecké začátky na škole?
Obecně důležitým motorem, který formuje moje vnímání, bývají zážitky a fascinace z tvorby jiných. Většinou však nejde vůbec o malbu, často ani o výtvarné umění. Formující hodnotu pro mne také mají jisté zlomy, které se v čase vyskytují. Jako například, když jsem malby zanechal a po roce a půl znovu začal, nebo když jsem opustil umělecký azyl, který mi AVU dávala. Malý zlom je pokaždé když si odběhnu k jiným médiím. A ačkoliv mám pocit, že jsem v rámci své tvorby v současnosti dospěl k vyhraněnému postoji, pozoruji že názor na umění se mi v jednom až dvouletém cyklu mírně proměňuje.
Umělecké začátky na AVU nebyly v ničem zajímavé. Zmatené seznamování se s novým prostředím provázelo rozčarování nad „divnými“ pracemi starších spolužáků. Čas a zkušenosti naštěstí ukázaly, že jsem měl zkreslenou představu o tom, co je a není dobré.
Odkud lze stanovit počátek vaší současné tvorby? Co bylo východiskem nebo impulsem k nastoupení určitého specifického pohledu na obraz jako výrazový prostředek? Proč vůbec volba obrazového formátu?
Počátek mé současné tvorby bych viděl v diplomové práci (2002), která mi s odstupem času přijde pro mou práci zásadní. Tu předcházel malířský projev, který byl příliš emotivní a kterému chyběl odstup a nadhled. Snažil jsem se hledat nějaké východisko. Zásadním impulzem pro mne bylo video “Kvinteto užaslých“, jehož autorem byl americký umělec Bill Violla , které jsem shlédl na bienále v Benátkách. Jde o 15.- ti minutové nesestříhané video, kde herci prožívají intenzivní emoce mezi nadšením a zklamáním. Nereagují na sebe, sdílejí každý svůj prostor. Není tam žádný příběh. Jde o dílo, v němž je divákovi jaksi vše povědomé, ale s těžkostí sdělí, co to vlastně viděl.
Toto bezčasí, neboli stav nula, které mne začalo zajímat se v podstatě stalo tématem mé diplomové práce. Zanechal jsem malby a pro svou realizaci jsem si vybral médium fotografie a objektu. Fotografii pro svůj neemotivní charakter. Objekt pro jasnější přístup a připravenost, kterou toto médium vyžaduje. Důsledkem zásadního formálního odbočení byl jasnější a jednodušší vizuální výstup, který jsem posléze začal v malířských realizacích aplikovat.
Všichni jste si prošli/-y radikální výrazovou redukcí. Co vás k tomu vedlo?
Do jisté míry jsem už zodpověděl u výše položené otázky. Mým záměrem je podat jednoduchou formou silný vizuální zážitek, který nevytváří obsahové „zbytečnosti“. Proto si beru z malby jen to podstatné a nejnutnější.
Samozřejmá provázanost umělecké profese a soukromého života, má za příčinu, že se obojí navzájem ovlivňuje. Nejde po práci zavřít dveře od kanceláře a zapomenout co je za nimi. Já tak mohu svou tvorbou do jisté míry ovlivňovat svůj postoj v životě osobním. Z toho pramení další důvod mé touhy po redukci a snahy zabývat se jen podstatnýma věcmi. Je to taková autoterapie.
Jak uvažujete o spojení formy a obsahu v obraze? Máte nějaké silné téma, nebo spíše obrazem hledáte a procesem tematizujete určité výrazové či názorové situace, které ale zůstávají otevřené? Co pro vás znamená experiment, co naopak tradice?
Obsah + forma jsou aktivními hráči. Tvoří team, který se navzájem motivuje, ovlivňuje a doplňuje. Na stupni vítězů by měli stát oba. Standardně nezpracovávám konkrétní témata, jako je třeba portrét, krajina, zátiší, figura, štěstí, rodinné trauma, prázdniny u moře, reakci na aktuální politickou situaci atd.. Patřím spíše k autorům, kteří nejprve na základě své vypěstované autocenzury intuitivně tvoří a pak se teprve snaží racionálně zpětně svoje dílo uchopit.
Poslední dobou se však snažím tento postup otočit. Pracuji tedy více tématicky a konceptuálně, stále ale s dostatečnou dávkou náhody a intuice.
Někteří z vás čas od času vystupují z obrazového formátu a intervenují do prostoru, nebo do jiných médií? Proč? Využíváte ke své tvorbě i mimoumělecký kontext?
Necítím se vlastně na malbě jakkoliv závislý. Malba není všemocná a ne všechny výtvarné záměry s ní lze ukojit. Naopak, některé si přirozeně žádají jiný formální přístup. Jakýkoliv formální a obsahový přesah mimo malířský projev, dle mých zkušeností zpětně malířský výstup zkvalitňuje.
Myslíte, že existuje jakési „esperanto forem“, které je opakovaně používáno napříč uměleckými generacemi, a které pouze mění své kontexty, například změnou myšlení nebo prostřednictvím vývojově pokročilých technologických přenosů? Nebo se domníváte, že dnes vznikají i nové formy, které je třeba integrovat do umění?
Ano, myslím že existují formy, které se opakovaně používají.
Nové formy už do umění v podobě digitálních technologií integrovány jsou. Dají se však nazývat novými jen krátkou dobu, neboť technologický vývoj je v porovnání s vývojem klasických technik velmi rychlý. Osvojování si a užití těchto novinek ze strany umělců tak probíhá také velmi rychle. Díky internetu vznikl nový termín „net.art“, který zahrnuje například internetový aktivizmus, hypertextovou poezii, multimediální interaktivní projekty, hacking atd..
Lze proti bezchybné technologii, výrobní dokonalosti a stejnosti produktů úspěšně revoltovat lidským gestem?
Nemám nic proti bezchybné technologii a výrobní dokonalosti. Některé produkty jsou pro mě fascinující. Nemám tedy potřebu proti tomu revoltovat. Nebezpečí spíše vězí v uživatelích těchto produktů. Revoltoval bych tedy konkrétním lidským gestem proti kýčařům a kazisvětům, kteří se jako špatný produkt odněkud neustále berou.
Co je pro vás důležité: Estetika, poetika nebo dynamika výrazu?
Myslím, že je špatné se v tvorbě vázat jen na jednu oblast. Možná by mohlo vzniknout nějaké poeticko - dynamické dílo, které má estetickou hodnotu. Ale ani to by nestačilo, pokud artefakt nestojí na zajímavé myšlence, nebo jiných poznatelných kvalitách.
Jak se díváte na názor, že umění by mohlo být „antropologickou konstantou“, nebo-li něčím, co člověk k životu nutně potřebuje, co je součástí jeho přirozenosti?
Vnímám umění jako prostředek k zobrazování toho, co nejsme schopni verbálně uchopit, nebo racionálně zpracovat. Většina lidí umění ke svému životu nepotřebuje. Je to pro ně něco navíc, často na obtíž. Pokud by bylo možné nechat na deset minut zmiznout vše s čím je umění spojené, bylo by hodně pusto. Tento negativní vztah umělec versus společnost je už ale podle mne tématické klišé. Těžil bych spíše z toho, že jistá izolovanost a zájem jen určitého okruhu lidí věci činní svým způsobem přitažlivějšími.
Jak se díváte na vztah umělce a společnosti? Dostává se vám toto téma také do tvorby? Jak?
Vnímám společnost jako svého diváka. Přemýšlím nad „konzumentem“ a nad pestrostí cílových skupin, které budou k dílu přistupovat. S tímto vědomím samozřejmě pracuji a výsledek se tím do jisté míry formuje. Je s tím spojený můj zájem o archetypy. Což je tradicí posvěcený symbolický model, soustava myšlenek a představ, které se během historie neustále vrací nebo jsou trvale přítomny a působí na člověka se stejnou emocionální intenzitou.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pictorial Post-Product as a Refined Visual Quiz
Robert Šalanda (1976) belongs to the strong generation of painters who entered the artistic scene at the turn of the millennium. Since the beginnings of his work he has perceived the painting medium as an open platform which can be freely analysed, its structure examined in detail, and its boundaries crossed in diverse directions. The basic thesis of the artist’s expressive experimentation is based upon the consistent freeing of the image from layers of sedimentation and the weight of individual communication – at the same time in constant reference to the otherness and mutability of forms and perceptions. Emphasis is laid on the uniqueness of visual elements, creating an integrity or disintegrity of the pictorial surface, which then reciprocally revises conventional perception, calling into question the fixed schemata of human perception. Robert Šalanda has made a name for himself in the context of Czech contemporary art, primarily for his projects 6. května (May 6th, 2003, Prague), Intercity: Berlín – Praha 01 (Intercity: Berlin – Prague 01; 2004 Prague; 2005 Berlin), Akné (Acne, 2006, Prague), Resetting / Jiné cesty věcnosti (Resetting / Other Paths to Materiality, 2007–08, Prague) CZ-SK Současná mladá malba (Czech-Slovak Contemporary Young Painting, 2008, Brno) and Prague Biennale 4 (2009, Prague)
Šalanda operates on the plane of fundamental painting. From an inner feeling of pressing necessity he verifies individual expressive morphology, its free visual form – that which this “morphology” expresses and how it can express itself in the human eye and mind. At the same time he explores it in relation to the canvass and its format (delimited surfaces). In the relatively short timespan between the eye, which notes the image, and the subsequent cerebral reflection, the artist finds an interspace for his visual equalibrium. Out of form, with interpretation, comes the motif. In Šalanda’s conception, it is not however the motif which bears the only binding expression. Just the opposite: the motif is freed from the totalitarianism of unambiguous successive unveilings and readings which make possible an a priori visually-premeditated chain of associations applied to the pictorial surface. Even the surface is manipulated. Sometimes the artist makes use of intentionally uncontrived, modified irregular formats (Stojan II – Stand II, 2007), elsewhere it becomes an image as of a club’s flag or banner (Lampy – Lamps, 2008). The image-stand works in an absurd way, capturing a sort of perforated sense freed from a red panel (Bez názvu – Untitled, 2008). What is ironicised is rooted in the concept of the image as a “window” (Okno – Window, 2008). Elsewhere it arrives at a propagation of format inside a delimited surface with an emphasis on the illusionals
upper impositioning of individual sheets. Using antithetical illusivity is another strategy of Robert Šalanda.
The artist ironicises the motif in various ways. For example he plays with manipulation, placing abstract patterns symmetrically alongside each other, which generate figures similar to chance faces. One is hidden, the other revealed. Between them an associated motion arises, reminiscent of the game “hide and seek”. The motif of the window works with the error system of intersections and extended lines, which delimit its frame and composition. The window, which actually is not a window but several intersecting and parallel lines, works as a view from here to there and at the same time from there to here. It is not clear whether “that which is before us” is really a window, and it is not at all clear anymore where the exterior and where the interior are according to the window opening. It attracts the viewer and brings them into a comical situation of uncertainty. Thus the set visual abbreviation establishes moments when perception falters and human perception becomes a sacrifice to cunning error. The moment of embarassment arrives with a mild clearing of one’s throat. Šalanda also inserts significant anagrams into written and lettrist communications. The message “HELEMESE” contains a melodic-picturesque quality transposed into a visual metaphor supplemented by a skier with machete speeding down a steep alpine incline. The viewers’ associations can fly off in various directions. For example in German ‘knife’ is das Messer, die Messe is ‘Mass’ but also ‘trade fair’ /hello – messe/. The blue wedge in the drawing may remind one of a knifepoint, and the overall colour scheme diverts one’s attention for example to the Czech flag. The “morphologic impulses” of German linguistics are here in place, for the drawings arose during the artist’s long-term stay in Berlin. Elsewhere in this crossword puzzle there are hidden several swastikas. The skier in the downhill position known as ‘the egg’ is and is not a figure referring rather to some kind of stylised conventional “ski product”. Its elevation into a raster only raises the absurdity of the schematic thinking through presentational visual raw materials (symbols). As if the artist ironically returned fixed symbols back to the workshop, to the designers – there, where they still lack the dimension of significance and where they are mere raw materials intended for further work. And then they begin to work themselves. Textual and pictorial associations brilliantly complement each other in the drawing “uhni-uhni” – “swerve-swerve”. In the format of an upside-down ‘U’ there is a rowing oarsman. The double “uhni” corresponds to the double frame of the depicted format in the shape ‘U–U’. The message is clear – swerve, get out, out of my way, I want to win, I want to get there first. But where? To the finish line? Perhaps it will tell us more if we compare it to a concrete drawing in an earlier Šalanda work, from which he recycled his motif of the oarsman. The picture is entitled Mrtvej mrtví (Death Man, 2007). The recycling is here immediately established on the level of some sort of super-individual repeating a natural law which is no longer so humourous.
Robert Šalanda opens up a living space for free, unconventional relations in ironic packaging. Derivations from the intentional visuality of magazines, advertisements, graphic and industrial design are newly and expressively recycled in such a way that they are re-coded into associative re-readings and visual meanings. “Nothing is ever closed or finished. The relationship between closure and clarity is a mere illusion” (R.Š.). And in the end, so is the image.
Petr Vaňous, Prague, 2009
Obrazový postprodukt jako rafinovaný vizuální kvíz
Robert Šalanda (1976) patří do silné malířské generace nastupující na uměleckou scénu v období přelomu tisíciletí. Od počátku své tvorby vnímá malířské médium jako otevřenou platformu, kterou lze svobodně analyzovat, podrobovat strukturovanému průzkumu i překračovat různými směry. Zásadní teze autorova výrazového experimentu spočívá v důsledném oprošťování obrazu od nánosů a zátěže individuální sdělnosti a zároveň v neustálém poukazování na jinakost a proměnlivost forem a vnímání. Důraz je kladen na svébytnost vizuálních složek vytvářejících integritu nebo dezintegritu obrazové plochy, která tak zpětně reviduje konvenční vnímání a zpochybňuje ustálená schémata lidské percepce. Do kontextu českého současného umění zařadily Roberta Šalandu především projekty 6. května (2003, galerie Roxy, Praha), Intercity: Berlín – Praha 01 (2004, galerie Mánes Praha; 2005 galerie Haus am Waldse, Berlín), Akné (2006, galerie Rudolfinum, Praha), Resetting/ Jiné cesty věcnosti (2007-08, GHMP, Městská knihovna, Praha) CZ-SK Současná mladá malba (2008, Wennieck gallerie, Brno) nebo Pratur Biennale 4 (2009, Praha)
Šalanda se pohybuje v rovině fundamentálního malířství. Z pocitu vnitřní naléhavé nutnosti prověřuje samotné výrazové tvarosloví, jeho oproštěnou vizuální podobu, to, jak se toto „tvarosloví“ jeví a jak se může jevit lidskému oku i mysli. Zároveň ho zkoumá ve vztahu k ploše i k formátu (vymezení plochy). V relativně krátkém časovém úseku mezi okem, které obraz zaznamená, a jeho následnou myšlenkovou reflexí nalézá autor meziprostor pro své vizuální ekvilibristiky. Z formy se interpretací stává motiv. V Šalandově pojetí není ale motiv nositelem jediného závazného významu. Naopak, motiv je osvobozován z totality jednoznačnosti postupným rozkrýváním a
čtením, které umožňují předem promyšlené vizuální asociační řetězce aplikované na obrazové ploše. Nakonec i s touto plochou je manipulováno. Někde autor užije záměrně neumětelsky upravený, nepravidelný formát (Stojan II, 2007), jinde se stává obraz klubovou vlajkou či praporem (Lampy, 2008). Absurdně působí obraz-stojan zachycující jakési proděravěné, smyslu zbavené červené paravány (Bez názvu, 2008). Ironizována je zažitá představa obrazu jako „okna“ (Okno, 2008). Jinde dochází k množení formátu uvnitř vymezené plochy s důrazem na iluzivní překrývání jednotlivých listů. Používání protismyslné iluzivnosti je další strategií Roberta Šalandy.
Ironizování motivu provádí autor různými způsoby. Například hravá manipulace s abstraktními šablonami umístěnými symetricky k sobě rodí útvary podobné náhodným tvářím. Jedna je skrytá druhá odkrytá. Vzniká mezi nimi pohyb asociačně připomínající hru „na schovávanou“. Motiv okna pracuje s chybovým systémem křížících se a přetažených liní, které vymezují jeho rám a členění. Okno, které vlastně není oknem ale několika protínajícími se souběžnými liniemi, působí jako vhled odtud tam a zároveň odtamtud sem. Není jasné, zda „to před námi“ je skutečně okno a už vůbec není jasné, kde je vně a kde uvnitř vůči okennímu průhledu. Nastává vtažení diváka do komické situace nejistoty. Takto nastavená vizuální zkratka nastoluje momenty, kdy se percepce zasekne a lidské vnímání se stane obětí potměšilé chyby. Nastává okamžik trapnosti s mírným odkašláním. Významové přesmyčky vkládá Šalanda také do psaných či písmových sdělení. Vzkaz „HELEMESE“ obsahuje zvukomalebné kvality převedené do vizuální metafory doplněné lyžařem s mačetou sjíždějícím v ostrém úhlu alpský svah. Divákovy asociace se mohou rozletět různými směry. Tak například německy nůž se řekne das Messer, die Messe je mše ale také veletrh /hele – messe/. Sám modrý klín na kresbě může připomínat čepel nože, celková barevnost pak odvání pozornost např. k české trikolóře. „Tvaroslovné impulsy“ z německé lingvistiky jsou zde na místě, neboť kresby vznikaly za autorova dlouhodobějšího pobytu v Berlíně. Jinde je v křížovce ukryto přes sebe několik svastik. Lyžař ve sjezdovém postoji tzv. vajíčku je a není figurou, odkazuje spíše na jakýsi stylizovaný konveční „produkt sjíždění“. Jeho zmnožení do rastru jenom stupňuje absurditu schematického myšlení skrze předkládané vizuální suroviny (znaky). Jakoby autor ironicky vracel ustálené značky a znaky zpět do dílny, k navrhovali či designerovi, tam, kde ještě postrádají rozměr významu a kde jsou pouhým surovým materiálem určeným k obrábění. A pak je začne sám obrábět. Textové a obrazové asociace se brilantně doplňují v kresbě „uhni-uhni“. Ve formátu obráceného „U“ je odstrkující se veslař. Zdvojené „uhni“ odpovídá zdvojenému rámečku obráceného formátu ve tvaru „U-U“. Poselství je jasné – uhni, vypadni, jdi mi z cesty, chci vyhrát, chci tam být první. Jenže kde? V cíli? Možná nám mnohé napoví, srovnáme-li tuto konkrétní kresbu se starším Šalandovým obrazem, ze kterého zrecykloval svůj vlastní motiv veslaře. Obraz se totiž jmenuje Mrtvej mrtví (2007). Recyklace je tu náhle postavena do roviny jakési nadindividuální opakující se zákonitosti, která už tak úsměvná není.
Robert Šalanda pro současnou malbu otevírá živý prostor svobodných nekonvenčních vazeb v ironickém balení. Deriváty účelové vizuality ze světa časopisů, reklamy, designu nebo průmyslu, znovu a po svém výrazově recykluje, aby je překódoval do asociačních jinotajů a vizuálních point. „Nic není nikdy uzavřené ani hotové. Poměr dokončenosti a jistoty je pouhá iluze“ (R. Š.). A to je obraz konec konců také.
Petr Vaňous, Praha, 2009
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Robert Šalanda: Zkus to znovu, třeba jsi se spletl / Galerie Caesar 2. 6.–29. 6. 2009
Nekultura.cz / Kateřina Barabášová
Lyžaři, krajiny, gotika. A ještě zašifrovaný Robert Šalanda. To všechno pohromadě v olomoucké galerii Caesar, která pozřela elixír mládí a pěstuje si svěžího ducha. Šalandova výstava s názvem Zkus to znovu, třeba jsi se spletl není žádným omylem ani chybou. Právě naopak. Divákovi nabízí originalitu, tajemno a latentní hravost.
Olomoucký rodák Robert Šalanda (1976) absolvoval Sopkův ateliér na pražské AVU. Původně se zabýval figurativní malbou, později přešel k objektům, aby se tak definitivně a s jasným konceptem mohl navrátit k malířskému médiu. Štetec a barva mu svědčí. Šalanda vstoupil na uměleckou scénu na přelomu tisíciletí. Do povědomí českého umění se dostal především účastí na projektech Akné (2006, Praha), Resetting/Jiné cesty věcnosti (2007–2008, Praha), nebo CZ-SK Současná mladá malba (2008, Brno).
Autor zkoumá výrazové tvarosloví – jednou jeho vizuální podobu, poté se nad samotným objektem zamýšlí a vsadí jej do určitého prostoru a plochy. Šalandovy symboly jsou skryté a ambivalentní. Není snadné je rozluštit, avšak postupným čtením se o to divák může pokusit. Výrazným akcentem autorovy tvorby je ironie. Ironie vizuality konzumního světa. Časopisy, reklamy, design, průmysl. Tyto prvky osobitě recykluje a vytváří výtvarný slovník prostřednictvím smyšlených kódů a šifer. Tím je posunuje do roviny asociačních jinotajů a vizuálních point.
Robert Šalanda „zkouší“ především monumentální plátna a kresby. Ty skýtají neotřelý a imaginativní přístup. Ke své práci využívá mixed media. Plátna zahaluje akrylovými barvami, využívá abstraktních šablon, sprejuje. Svým dílům tak dodává „šalandovský“ výraz.
Stáváme se svědky lyžařského sjezdu. Motiv se mnohonásobným opakováním stává jakýmsi rastrem a nabývá dynamičnosti výrazu. Na druhé straně má v sobě cosi ze Sopka. Tvar lyžaře na první pohled asociuje podobnost s hlavami Sopkových figur. Za chvíli se přeneseme v čase do temných dob vrcholného středověku. Dýchne na nás gotický chlad.
Šalanda své práce často obohacuje právě středověkým typem písma, v němž jsou ukryty autorovy vzpomínky z dlouhodobého pobytu v Berlíně. (Uhni – Uhni, Kraul). I s textem operuje v několika významových rovinách (zvukomalebné, metaforické…). Nakonec „nejkonkrétnějším“ zobrazením je obraz, v němž dominuje strom zasazený v krajině. Plátno je surově a nekompromisně rozděleno zelenou vertikálou. Že by nepatřičný vtip? Vůbec ne. To jen Šalanda ironizuje zažitou představu obrazu jako „okna“, typicky renesančního prvku.
Formáty jeho prací jsou záměrně neupravené. Okolí kresby je poseto cákanci barev. Působí jako experimentační plocha, do níž je zasazeno vlastní umělecké dílo. I tohle je krásný moment Šalandovy tvorby. Porušuje obrazovou strnulost a popírá zavedené pravidlo, „jak by měl vypadat obraz“. V autorově díle se opakuje motiv násobení, symetrického zrcadlení či podobnosti. Věci se však mají jinak. A to doslova. V podstatě nemožnou identičnost nadále popírá seskupováním motivů, jejich pootočením či nakloněním. Hra na hledání rozdílů se nekoná.
Zkus to znovu, třeba jsi se spletl je kvalitním a nesnadně uchopitelným uměleckým přírůstkem na poli olomouckého kulturního dění. Název výstavy odkazuje možná právě k divákovi samotnému. Šalanda mu prostřednictvím své tvorby sděluje, aby vytrval v trpělivém čtení zakódovaného a poukázal na mnohovýznamovost. Z výstavy čiší malinko potemnělý nádech. Že by „gotický duch“, či obtížně pochopitelné a zašifrované skutečnosti diváka znejisťovaly? Chlad, syrovost, jakýsi pomyslný odstup. A přece se divák necítí sklíčeně. Výrazně zvolená barevnost mu to nedovolí. Sytě červená, modrá, žlutá, černá spolu v ději kontrastují.
Ze Šalandy je cítit malířský duch, ale možná ještě víc osobité, velmi originální a zašifrované přemýšlení. Určitě se nespletete, pokud zavítáte do Caesara. Navíc „Znovu to zkoušet“ můžete až do 29. 6. 2009. Výstavu doporučuji.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Revue art II/ 2006 - Petr Vaňous
Malíř Robert Šalanda (1976), absolvent ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU, se po období expresivní figurativní malby, období obrazových a kresebných citací a po exkurzu do třetího rozměru (leporela), vrátil k závěsnému obrazu. V něm zhodnotil všechny své dosavadní zkušenosti z mimomalířské činnosti. Vstoupil (po čase) do obrazu s jinými představami o tom, jak má malba vypadat a co má sdělovat. Bylo třeba udělat krok mimo malířské médium, aby se do něho mohl autor opět vrátit, tentokrát s novou zvědavostí a bez únavy, vybaven jasným konceptem. Předností Roberta Šalandy je, že jeho „nalezený koncept“ spočívá na dobrých malířských základech, čímž získává na svébytnosti a nosnosti.
Současnou Šalandovu malbu, jejíž „comeback“ lze datovat rokem 2003, charakterizuje jistá koncepční sevřenost, která staví vznikající díla po obsahové stránce do přirozeného jednotného obrazového souboru, zatímco po formální stránce zůstávají jednotlivé články „řetězce“ svobodně otevřené.
Námět prací je zpravidla na první pohled patrný. Jeho potvrzení v názvu obrazu v sobě ohlašuje a stupňuje přítomný autorův ironický odstup a odlehčení, kterým se umělec vědomě brání představě o „vážném“ či „osudovém“ poselství tvorby. Nechce žádný patos, ale živou, pulzující malbu. „Snažím se o to, aby symboliku nebylo třeba hledat, ale aby byla vnímána ihned. Smysl scény by měl spočívat v tom, co divák vidí (R. Š.).“
Jde především o to, pojmenovat, žánrově vymezit a určit oblast, do které bude spuštěna analytická vizuální sonda. Malby v rovině zobrazení nastolují otázku po vzájemné souvislosti či kontinuitě. „Má práce je založena na vnímání skutečnosti jako celku, který obsahuje nedefinovatelnost. Mé obrazy jsou jeho neoddělitelnou součástí. Nedefinovatelnost se tak stává samotným podmětem (téma) a není tak samovolně vnímána jako samozřejmá součást uměleckého díla. Jde mi také o navození situací, jejichž děj se odehrává pouze v rámci jejich vlastní podstaty. Sleduji děj, který se nevyvíjí a nic nevysvětluje (R. Š.).“ Vlastní ideové epicentrum Šalandova malířského konceptu lze hledat v reflexi pomyslného celku prostřednictvím děje „o sobě“. Protože celek je bez vize či patosu nepostižitelný, obrací se autor k pokusu o demonstrativní zachycení situace. Nikoliv ale konkrétní situace ukotvené v prostoru a čase, protože tak by se opět dostal do osidel patetičnosti a afektu, ale situace simulované zvolenými formálními prostředky. Daří se mu tak bez zbytečných emocí a hysterie zobrazit „dočasnost“. Ta se náhle zrcadlí v pouhých náznacích. Obraz ožívá svou vlastní chybou.
Obrazově je reflexe řešena rafinovaně přes zažité atributy spojené se světem dobrodružstvím. Je tu hrdina – námořník, loď brázdící nekonečno – moře, dočasná intimita a setrvání v situaci odpočinku a klidu – ohniště se špekáčky. Vizuální zkušenost se ale náhle divácky neváže na očekávané obsahové sdělení. Pardon, zkušenosti vstup zakázán (!). Tato potměšilá a záměrná „chyba“ je autorem vložena do obrazové formy. Nejvíce čitelná synkreze, která funguje zároveň coby nápověda ke čtení Šalandova obrazového kvízu, je soustředěna do obrazu Ohniště. Špekáčky jsou opékány nikoliv nad ohněm, nýbrž nad barevnou geometrickou kompozicí. Brána významu je objevena. Šalanda ironizuje obraz jako nějakou jednoznačnost, která by mohla být vizuálně zneužita. Pohrává si s jednotlivými formami, které jsou sami o sobě významem a vzájemně navazují vizuální dialogy, polemiky či konfrontace. Zdánlivě nesourodé elementy vytvářejí vhled do umělého světa – obrazu, plného vlastních zákonitostí. Název obrazu pouze dodatečně rafinovaně „ilustruje“, nebo lépe překládá Šalandovo vlastní malířské dobrodružství, které je vždy dočasné. Podstata je ukryta ve schopnosti být zvědavý.